Problematika Hlučínska jako specifický příklad složitosti vývoje regionu.

 Hlučínsko je malý region s asi 50 000 obyvateli o rozloze cca  315 km2. Leží severně od toku řeky Opavy mezi městy Opavou  a Ostravou a státní hranicí.

 Dosah historických procesů, jež v průběhu posledních 260 let  zasáhly Hlučínsko, nelze poměřovat rozsahem jeho území, celkem  nepatrným počtem obyvatel nebo nízkým ekonomickým a kulturně  společenským potenciálem tohoto regionu. Zdejší obyvatelstvo změnilo  celkem pětkrát svoji státní příslušnost. Díky exponované poloze na  styčném území zájmových sfér středoevropských států prošlo Hlučínsko  sérií šesti různých politických a správních režimů. Tamější  obyvatelé se museli ve velmi krátké době adaptovat na protichůdné  ekonomické, společenské a kulturní podmínky a v jejich rámci hledat  prostor pro svůj každodenní život.

 Do roku 1742 bylo hlučínsko součástí Opavska a po tomto datu se  stalo pohraničním územím mezi Rakouskem a Pruskem. Jeho připojením  k Pruskému Slezsku byla násilně přerušena kontinuita společného  vývoje se zeměmi České koruny. Zdejší české obyvatelstvo bylo  původně, tak jako celé Slezsko, protestantské. Katolická církev  a její kněží se však v této době pro lid Hlučínska stali symbolem  odporu proti Fridrichovi II., a proto se časem začal přiklánět ke  katolictví. V tom lze spatřovat jeden z důležitých momentů vývoje  regionu. Jeho následkem bylo to, že zdejší obyvatelé, katolíci  spadající do pod církevní správu moravské olomoucké diecéze, žili  vůči ostatním obyvatelům pruského Slezska velmi izolovaně. Co se  týče jejich národnosti, byli většinou Čechy a sami se nazývali  Moravci, právě podle církevní příslušnosti k moravské diecézi.  Jejich izolovanost však byla podtržena i tím, že od ostatních  českých katolických obyvatel opavského knížectví byli odděleni novou  státní hranicí.

 Po připojení k pruskému Slezsku bylo Hlučínsko vtahováno do  dlouhodobého procesu postupné germanizace a vplétáno do německého  hospodářského života a pracovního trhu. Díky pruské cestě osvobození  poddaných od robotních povinností vymizeli z hlučínského venkova  větší sedláci. Tím se zvýšila závislost obyvatelstva na několika  místních velkostatkářích a na pracovních příležitostech v Německu.  .

Mluvilo se tu sice i nadále "moravsky", ale toto nářečí se po  vytlačení ze škol a veřejného života stávalo stále více jen domáckým  dorozumívacím prostředkem. K tomu přispívala i skutečnost, že vedle  státních orgánů úřadovaly německy i velkostatky a němčinu museli  samozřejmě ovládat i občané, vydávající se za prací do Německa.  Moravština se, díky izolovanosti od českých zemí, nerozvíjela  a nedržela krok s rozvojem civilizace.

 Největšímu politickému a národnostnímu tlaku byli obyvatelé  Hlučínska vystaveni po roce 1871 a stejně postupovaly německé úřady  i za první světové války. V období po skončení války, do připojení  k ČSR v roce 1920, působily na tamnější obyvatelstvo záměrně šířené  zvěsti o masovém protikatolickém hnutí a "očistě" škol od  náboženského rázu v nově vzniklé republice. Z doby první světové  války přežíval náhled na Čechy jako na válečné zrádce. Znovu se  oživovaly staré názory o nepořádcích (Schlamperei) na jižním břehu  řeky Opavy, přežívajících z rakouských časů. Vzhledem k tomu všemu  se mohli Hlučíňané sotva cítit v ČSR dobře a své nové vlasti to  dávali nepokrytě najevo. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že  převážná většina z nich se hlásila k "moravskému" a ne německému  obcovacímu jazyku. V roce 1900 to bylo 88% a v r. 1910 83% zdejších  lidí.

 Na smotném Hlučínsku bylo pracovních příležitostí jen velmi málo  a trh práce v ostravských dolech a hutích byl již prakticky před  rokem 1920 nasycen. Proto i nadále mnoho zdejších lidí hledalo  obživu v Německu. Meziválečná Československá republika na Hlučínsku  neuspěla proto, že nedocenila nejen ekonomickou situaci, ale také  minulost tamějších obyvatel a dívala se na ně jako na pobloudilé  Čechy, které je potřeba na správnou cestu dotlačit. Porovnávání  národností podle sčítání lidu se tu jeví jako nesmyslné  a nereprezentativní. Dalo by se říci, že se jedná spíše o záležitost  politickou, neposkytující statisticky věrný obraz skutečnosti. Podle  sčítání lidu v roce 1930 zde žilo 42 000 Čechů a 5 760 Něnců.  V parlamentních volbách r. 1935 však Henleinovu SdP volilo 78%  zdejších voličů a v roce 1939 se více než 95% obyvatel přihlásilo  k národnosti německé. Zdejší obyvatelstvo bylo autochtonní a těžko  bylo možné rozlišit Čecha, Němce či Poláka.

 V období 1. československé republiky však většina obyvatel  Hlučínska nezaujímala vyhraněné postoje, což pramenilo z jejich  snahy vybírat si za daných politických, sociálních a ekonomických  okolností tu variantu, která se jim z jejich pohlledu zdála  nejvýhodnější. Odtud zaké pramení radikální protičeskoslovenské  postoje většiny obyvatel ve druhé polovině 30. let. Ty vyvrcholily  za všeobecné mobilizace čs. armády v žáří 1938, kdy převážná většina  zdejších mužů odmítla splnit brannou povinnost a volila raději útěk  do Německa.

 Teprve doba po roce 1938, kdy se Hlučínsko stalo součástí Říše  (Altreich), zejména pak těžké oběti na životech a zdraví Hlučíňanů  v době války a dále ztráty na majetku a nucené přesídlení části  proněmeckého obyvatelstva po jejím skončení, se pro ně staly účinným  poučením.

 Důležitou podmínkou dalšího sbližování zdejších obyvatel  s českým národem byla po válce také skutečnost, že Hlučínsko už  nesousedilo s Německem a už se odtud neorganizovaly akce k opětnému  připojení Hlučínska. Zároveň ustala i propaganda, typická pro  meziválečné období.

 Není bez zajímavosti také to, že ke dni 15.8.1945 měl okres  Hlučín 40 825 obyvatel, z nichž bylo 11 759 - t.j. 29% Němců. Po  válce z nich bylo do Německa přesídleno podle úředních údajů asi 1  500, ale skutečnost byla patrně mnohem vyšší.

 Dnes, díky už více než padesátiletému vývoji od konce války,  i přes různé peripetie v období totality, nedošlo při posledním  sčítání lidu, k žádným překvapením. Nedochází zde ani k masovému  odchodu do Německa. Někteří jednotlivci tam sice hledají pracovní  příležitosti, ale není jich zdaleka tolik, jako za pruských dob,  nebo v meziválečném období. Přes všechny rozpory tzv. socialistické  výstavby ovlivnila vývoj teritoria zeména industrializace, změny  směrů dojížďky za prací, změny v sociálním postavení, způsobu života  a bydlení tamějších obyvatel i změny v jejich světě duchovním. Také  pod vlivem těchto trendů došlo na Hlučínsku k velkému generačnímu  zvratu.

 Hodnotový systém současných obyvatel a jejich postoje se v tomto  historicky krátkém období podstatně změnily a odlišily od  myšlenkového světa generací předcházejících. Na druhé straně však  jistá uzavřenost a obranné postoje vůči okolnímu světu, vyšší  religiozita a i další mentální zvláštnosti Hlučíňanů, podporovaly  nejen jakýsi odstup, ale i uchování pevnějších rodinných vazeb,  vztahu k domovu, pocitu sounáležitosti a solidarity - tedy jevů,  které naše společnost v současné době často bolestně postrádá.

Petr Zahnaš