Problematika Slezska jako jednoho z fenoménů česko-polského pohraničí

Petr Zahnaš

     Při pohledu na česko-polskou hranici, od Jablunkova na východě až po Zgorzelec na západě vidíme, že po celé její délce je také hranicí Slezska nebo Slezskem  prochází. Slezsko je dnes rozděleno mezi Polsko  a Českou republiku, které připadá asi 1/10 jeho celého historického území. Horní Slezsko je pak jihovýchodní třetinou Slezska při horním toku  řeky Odry. Jeho jižní část, mezi Jablunkovem a Złotym Stokem, přechází státní hranici na území České republiky jako „České Slezsko“.

     Národnostní vývoj v historickém Slezsku byl velmi složitý a měl  řadu specifických rysů, podmíněných různými místními okolnostmi. Území Slezska, s původním řídkým slovanským osídlením, bylo ve  středověku i novověku kolonizováno slovanským obyvatelstvem různé  provenience a počínaje 13. stoletím také silným proudem německým.  Od 10. století patřilo Slezsko postupně  k různým feudálním státním útvarům, což se přirozeně odrazilo i ve  změnách struktury obyvatelstva. V polovině 18. století bylo Dolní Slezsko již do značné míry germanizováno, Horní Slezsko bylo rozděleno  Vratislavským mírem mezi dvě, německy mluvící monarchie, Prusko a Rakousko. Zdejší obyvatelstvo  - německé, polské i české, bylo odděleno novou státní hranicí.  V platnosti však zůstala stará hranice církevní mezi diecézí  Vratislavskou a Olomouckou a také ta měla vliv na formování  národního vědomí v dané oblasti. Kromě toho demografickou strukturu kraje, od přelomu 18. a 19.  století, výrazně ovlivnil vznik a růst dvou významných průmyslových  oblastí - Hornoslezské a Ostravské.

     Slovanské obyvatelstvo, žijící v posledních stoletích na území  Horního Slezska, mluvilo dialekty polskými a českými. Ty na sebe  vzájemně působily a na ně zase, vedle němčiny, působily i různé  další jazyky - bohoslužebné, vyučovací, úřední a literární.  Dorozumívacím jazykem nejširších slovanských vrstev zůstávala téměř  výhradně lidová nářečí. Ti, kdo jimi mluvili, si však často ani  nebyli vědomi skutečnosti, že jejich dialekty náleží k příslušným jazykům  spisovným.

     V období národního uvědomování nebyly obě slovanské etnické  skupiny součástí žádného slovanského národního státu, ale patřily ke  státním útvarům, které jim byly etnicky i jazykově cizí - k Rakousku  a Prusku. Jejich spojení s mateřskými zeměmi bylo zpřetrháno nebo  značně oslabeno. Polské i tzv. "moravské" obyvatelstvo Pruska se  navíc od evangelických Němců odlišovalo svým katolicismem.

     Do role jazyka úředního a do jisté míry i kulturního, se za dané  situace stále více dostávala němčina a vlivem utrakvistického nebo  německého školství pronikala i do každodenního života. Většina  výrazů, spojených se státní správou, vojenstvím, průmyslem, dopravou  a hospodářským pokrokem vůbec, byla v té době přejímána z němčiny. K německým výpůjčkám se muselo sahat pro nedostatek kontaktu  s vývojem češtiny nebo polštiny stále častěji. A tak se především ve  městech a zvláště v průmyslových oblastech, stávalo obyvatelstvo do  jisté míry bilingvním. Tím víc to platilo pro inteligenci, která  vzhledem k systému školství, nutně bilingvní být musela.

     Německé úřady poukazovaly na  částečné prosycení místních dialektů němčinou a zdůrazňovaly, že  lidové nářečí (ať už je nazývali schlonsakisch, wasserpolnisch,  wassermährisch, mährische Sprache, Mischmundart, Volksidiom či  Patois), není schopno plnit funkci úředního jazyka. A to byla pravda. Argumentovaly také tím, že sousední slovanské jazyky (polština a čeština)  se od místního jazyka liší natolik, že jsou pro lid nesrozumitelné.  Jediným logickým východiskem z takto podané situace pak bylo  zavádění němčiny, a to tím spíše, že německé úřady prohlašovaly  slovanské obyvatelstvo v Horním Slezsku, na Opavsku a Těšínsku za  "Gemischvolk". Částečně tomu nahrával i provincionalismus, konservativismus  a silný pocit lokální přináležitosti místního obyvatelstva. Velká část slovanského obyvatelstva ve Slezsku se nepovažovala  ani za Čechy, ani za Poláky a sami se označovali podle kraje v němž  sídlili za Slezany - Ślązaky, Moravce, Hornoslezany - Górnoślązaky,  případně přejali Němci šířený název Wasserpolak. Popsaná situace  nebyla výlučně slezským specifikem. Podobně se obyvatelstvo na jihu  Východních Prus neoznačovalo ani za Poláky ani za Němce, nýbrž za  Mazury, stejně tak jako část obyvatel Vévodství šlesvického se  nehlásila ani k Němcům ani k Dánům, ale byli prostě Šlesvičany.

     Při tomto zdůrazňování jazykové, kulturní i hospodářské  odlišnosti Slezanů od Poláků a Čechů nešlo o vytvoření nějaké třetí  slezské národnosti. Šlo spíš o zpomalení, zpoždění nebo zastavení  uvědomování si jazykové a etnické přináležitosti slovanského  obyvatelstva ve Slezsku k Čechům či k Polákům do té míry, aby se  zatím u nich mohly vytvořit jiné, z hlediska vládnoucích vrstev  žádoucí vztahy. Pro vznik nové, slezské národnosti zde nebyly ani další  objektivní podmínky. V prvé řadě zde neexistovala kulturní jednota  mezi částí rakouskou a pruskou a ani Rakouské Slezsko nežilo  společným kulturním životem: vznikla zde dvě centra - Opava a Těšín.  Společné kulturní centrum, jež by zasahovalo celou oblast, však v Horním  Slezsku chybělo. Dále zde paralelně vznikaly dvě průmyslové oblasti  (Hornoslezská a Ostravská), které však, i přes poměrně malou  geografickou vzdálenost, nevytvářely jedno slezské průmyslové  centrum. Byly totiž odděleny státní hranicí, přísně střežící  hospodářské zájmy obou monarchií. Současně v Horním Slezsku chyběl  ještě jeden faktor, který hrál významnou roli při vytváření  novodobého národa. Tím byla ekonomicky silná sociální skupina, která  by měla životní zájem na vytvoření takového celku. V době konstituování  národů tedy nebyly v Horním Slezsku pro vznik zvláštního národa  potřebné podmínky a proto ani různá, uměle živená politická hnutí,  nemohla zvláštní národ vytvořit. K těmto hnutím lze řadit  na  přelomu 19. a 20 století se objevivší Šlonzáctví nebo  zcestné snahy  o konstituování tzv. "lašského" národa v meziválečném období. Již ve  druhé polovině minulého století se u značné části zdejšího  obyvatelstva vyhranilo národní povědomí německé, polské, české nebo  jiné a na vytváření národa zde bylo již pozdě.

     V pomezních, jazykově a etnicky smíšených územích, kde dochází  k vzájemným migracím obyvatelstva, střetávají se různé kulturní  vlivy a navíc jednotlivé oblasti jsou na různém stupni ekonomického  rozvoje, tam jazyková a etnická příbuznost nemusí být vždy  rozhodujícím činitelem při vytváření národního vědomí. Za této  složité situace mohou u části obyvatelstva převážit společenské  svazky ekonomické, náboženské nebo kulturní, na jejichž základě pak vzniká národnostní uvědomění. Ekonomická  a kulturní struktura hornoslezských území byla navíc odlišná od  území polských a slezské obyvatelstvo všech tří národností zde mělo  společné hospodářské zájmy a také relativně lepší životní úroveň,  než byla v sousedních, nejen polských územích. Vlivem uvedených specifických poměrů zde dochází k vytváření  jakéhosi ne národního, ale spíše regionálního povědomí a pojem  národnosti bývá zastoupen pocitem příslušnosti teritoriální.

     Změněné podmínky na přelomu století a hlavně pak po 1. světové  válce oslabily německý ekonomický vliv a zesílily spíše úlohu  mateřského jazyka při vytváření národního povědomí v tomto prostoru.  Vlivy proněmecké ideologie však i nadále přežívaly, protože u řady  obyvatel se ani v nově vzniklých státech často nepodařilo vytvořit  nové kulturní a především ekonomické vztahy k jazykově a etnicky  mateřským zemím. To se projevilo jak bezprostředně po 1. světové  válce, tak v meziválečném období a především pak na konci třicátých  let. Jako markantní příklad zde může sloužit  region Hlučínska. S mnohými následky wasserpolácké, šlonzácké,  moravecké či „lašské“ ideologie se musely československý i polský stát vyrovnávat ještě i po roce 1945.    

     Po skončení druhé světové války došlo na obou stranách hranice,  protínající Horní Slezsko, k rozsáhlé výměně obyvatel. Část Němců  z tohoto území odešla ještě před příchodem fronty. Druhá, větší  skupina, jich pak byla v prvých poválečných měsících a letech, přesídlena do Německa. A tak, vedle  po generace zde žijících slovanských obyvatel, tu zůstala jen velmi  malá část původních Němců. Místo většiny jejich krajanů zaujali noví obyvatelé, dosídlení sem z jižních, ale především východních  teritorií.

     Tím byl přeťat dlouhý proces soužití a vzájemného ovlivňování  polské, české a německé společnosti na sledovaném území. Byl ukončen  souboj těchto národů o vůdčí pozice v hornoslezském regionu - a to  na poli hospodářském, kulturním i politickém. V jeho průběhu se  jazýčky vah vychylovaly z jedné strany na druhou, až dostaly česká  i polská strana po roce 1945 možnost definitivně „německý problém“  vyřešit. Otevřenou otázkou však zůstává, jestli to učinily tím  nejšťastnějším a pro sebe užitečným způsobem.

     Na obou stranách, nyní již česko - polské hranice, však proces  dosidlování probíhal poněkud odlišně a měl jisté charakteristické  znaky,  které nezůstaly bez vlivu na současnou situaci regionu.

     Dříve německé oblasti na západ od Bohumína byly na polské  straně více méně organizovaně osidlovány celými skupinami obyvatel  z východních oblastí Polska, jež po válce připadly SSSR. Tak byla  jednotlivá města a obce (například Hlubčice) dosídlena více méně homogenní  komunitou lidí z města či obce „za Bugem". To mělo i přesto, že se ve zcela  novém kulturním prostředí ocitli lidé s úplně jinou mentalitou,  i některé pozitivní stránky. S novými obyvateli sem přišla i jejich  inteligence (učitelé, duchovní, úředníci atd.), která jim usnadnila adaptaci  na nové podmínky a pomohla získat vztah k novému domovu. Současně  integraci s novým prostředím pomáhal i fakt, že také tito lidé byli  vlastně vyhnanci a jejich jediným domovem se stalo město či obec do něhož  přišli. Vrátit se neměli kam. Proto je dnes na severní straně  hranice poměrně stabilizovaná situace, kdy se původní i noví  obyvatelé sžili a u všech je na solidní úrovni vědomí teritoriální  příslušnosti a identifikace s regionem.

     Jinak se však vyvíjely poměry v české části Horního Slezska.  Toto území stihl po válce nešťastný osud, odlišný od osudu ostatního  území československých Sudet. Po vyhnání Němců bylo totiž české pohraničí dosídleno Čechy z vnitrozemí, moravské Sudety dosídleny  Moravany, ale Slezsko leželo v Sudetech celé a proto nemělo k  dispozici „své vnitrozemí" se zásobárnou „svých" lidí k dosidlování.  Přišli sem tedy kromě Slováků, Volyňských Čechů a později Řeků, lidé  zejména z Moravy. Ti si s sebou přinesli po generace zakódované  vědomí: my jsme Moraváci a tam, kde žijeme je tedy samozřejmě  Morava. Tím se  slezské povědomí vytrácelo a vzhledem k tomu, že v dosidlovaných oblastech nezůstalo téměř žádné původní slovanské obyvatelstvo,  neměli se vlastně ani od koho o tom, že jsou ve Slezsku dozvědět. Můžeme  tedy říci, že spolu s Němci odešlo z této části Slezska i "slezanství".  Navíc komunistický režim systematicky potíral jakékoli projevy  slezanství a i v názvech institucí a firem byla připomínka Slezska  nežádoucí. Slezsko a všechno slezské bylo spojováno s Němci  a německým.

     Navíc ti, kdo do československé části Slezska přicházeli, nebyli sourodou  společností, tak jak tomu bylo na polské straně. Byli to zejména  lidé, kteří z velké části ve svých původních domovech patřili  k sociálně slabším vrstvám. Proto sem šli převážně za vidinou  snadného získání majetku když bylo známo, že Němci si  s sebou mohli vzít jen minimum svých osobních věcí. Své kořeny však  měli noví obyvatelé jinde a necítili se zde doma. Mnoho z nich tu dlouho nevydrželo a buď se vraceli zpět nebo se stahovali do ostravské  průmyslové aglomerace. Tak došlo k postupnému a nezadržitelnému zániku mnoha celých obcí  a obrovského množství hodnot, které tady prostě zůstaly, nikomu nepatřily,  byly k dispozici  a každý si z nich mohl vzít co chtěl.

     A tak dnes až ve druhé nebo možná i třetí generaci si teprve  zdejší lidé začínají vytvářet svůj nový vztah k domovu. Ale ani teď však  namnoze nevědí, že jím je Slezsko. V současné době tady již působí  i nová generace inteligence, která pomáhá formovat vztah lidí  k regionu. Uvědomování však probíhá jen velmi zvolna a situace  není o mnoho lepší ani v oblastech s vyšším podílem autochtonního  slezského obyvatelstva.

     Také vazby s lidmi na druhé straně hranice jsou zpřetrhány. Je to způsobeno jak  její dlouhodobou neprostupností, tak i tím, že na obou jejích  stranách žijí převážně lidé odjinud, kteří jsou si navzájem vlastně  cizí. Až teprve v  posledních několika letech se začínají vzájemné kontakty a vztahy na úrovni měst, obcí i jednotlivých občanů v podstatě znovu utvářet a rozvíjet. Je to začátek dlouhého a komplikovaného procesu.

Petr Zahnaš

referát, přednesený na konferenci v Ost-See  Akademi

Lubeck  - Travemunde

1996